česky | italiano | english


Nadační fond
Eleutheria

pro podporu
výtvarného umění

NEW YORK
F(o)unding Culture: experience of Central Europe and the United States

 

Projev, který přednesl Francesco Augusto Razetto, President Nadačního fondu Eleutheria na Simposiu organizované Aspen Institutem.

22. 5. 2013

Důvody, jež vedou k investicím do umění jsou ve své podstatě dva, odlišné jak podstatou tak logikou. Prní vychází z podstaty INVESTICE jako takové, druhý se zakládá na principu logiky FILANTROPIE.

Nákup uměleckých děl, kromě touhy uspokojit přirozené estetické vnímání a vlastnit, může být zcela bezpochyby investicí. V XVI. a XVII. století byly vlámské obrazy používány jakožto platidlo a bohaté šlechtické rodiny té doby investovaly právě do těchto komodit.

Od té doby se samozřejmě mnohé změnilo, faktem však bezesporu zůstává, že radí-li hlavní finanční poradci v dnešní době vlastním klientům diversifikovat investice (vázat hotovostní peníze, nemoviosti a investice taktéž do uměleckých děl), je zcela zřejmé, že se setkáváme se shodným a všeobecně přijatým způsobem uvažování.

Je evidentní, že investice s sebou nese rizika a stejně tak je tomu i u investic do umění. Podporováni vlastním osobitým vkusem a taktéž, což by bylo žádoucí, odpovídajícími znalostmi a vědomostmi, jsme tak schopni přiblížit se tomuto neobyčejnému světu, za pomoci odborníků a specialistů v dané oblasti, galeristů a specializovaných časopisů s touto tématikou. Bohužel trh s uměleckými předměty ve střední Evropě je odlišný od toho ve Spojených státech amerických a ve zbytku Evropy a reaguje svojí osobitou dynamikou.

Po pádu komunismu, který znamenal téměř 50 let diktatury, nemáme v těchto zemích zakořeněný systém světových odborníků na oblast umění, které jsem již zmiňoval, jednoduše proto, že zde nebyli, neexistoval volný trh a umění nebylo v době režimu předmětem nákupu a prodeje, nýbrž podřízeno moci a víceméně zapadalo do oblasti propagandy. V posledních 20 letech přišla řada odvážlivců s vlastními galeriemi umění, avšak většinou hned v prvopočátku narazili na dvojí nedůvěru; jednak tu tržní, neboť zde nebyl zažitý trh s uměním a dále pak i nedůvěru jednotlivých umělců, kteří na této kultuře vyrostli a nechápali, z jakého důvodu by se měli svěřit “do rukou” zprostředkovatele. Řada umělců tuto příležitost zavrhla a preferovala strategii samouučného marketingu prostřednictvím vlastních expozic či internetu.

Ve stejné době se v těchto zemích setkáváme se zajímavou evolucí v umění práve díky jeho nepodmíněnosti trhem a volnosti projevu oproti předchozímu letitému politickému diktátu.

Je úkolem odborníků v této oblasti investovat vlastní energii nejenom do “výuky vkusu” a preferencí vlastní klientely, ale stejně tak se pokusit eliminovat, v rámci četných setkání s umělci, jejich předsudky a snažit se jim vysvětlit, že ne vždy je umělec dobrým promotorem sebe sama.

Stejně tak nelze opomenout podporu případné externí spolupráce s kolegy galeristy působícími na obou kontinentech, v rámci účasti na mezinárodních veletrzích, aniž by zde panovaly obavy z přímé konfrontace v takto rozsáhlém měřítku; naopak je třeba vnímat toto jako příležitost k osobnímu růstu.

Zmínil jsem na počátku, že existují dva důvody k investicím do oblasti umění: INVESTICE a FILANTROPIE. První se ubírá přímou cestou, druhé, pakliže to tak lze říci, nepřímo. Mecenášství odjakživa podporovalo umění; počínaje renesančními italskými princi až po papeže, velká část antického umění vděčí za svoji tvorbu štědrosti jedinců. Sběratelství se dnes prezentuje prostřednictvím nadací, díky přímé podpoře jednotlivců nebo, a to častěji, sdružení a firem, které se stávají promotory restaurátorských prací či význačných akcí. Návratnost a vlastní image je rozhodně větší než jakákoliv investice do reklamy a “zviditelnění” je značné, v některých případech dokonce permanentní.

Pozornost zcela jistě zaslouží nadace, ať již české, slovenské nebo maďarské. Na rozdíl od systému ve Spojených státech amerických nenabízí jakoukoliv daňovou úlevu pro firmy, které mají zájem a investují část svých aktiv do filantropie. Tato skutečnost znamená nemalé omezení pro vstup velkých světových nadačních uskupení, které čerpají ze štědrosti jednotlivců. Bezesporu je však dána velká příležitost těm, kteří chtějí do oblasti umění investovat nepřímo. V míře “zviditelnění se” a “společenské image” pravděpodobně pouze sport, i když jiným způsobem a v jiné oblasti, nabízí srovnatelné příležitosti.

Vztah ke státním institucím (jako jsou muzea, univerzity, ministerstva), se liší případ od případu, nebo snad lépe řečeno, je dán osobními vztahy a sympatiemi, které se mohou zrodit, chybí zde však podstatná strategie na poli spolupráce. I přes společné zájmy a cíle vykazují státní kulturní instituce v některých případech jakousi “ztuhlost” či absenci flexibility a jejich prodlevy ve vyjádření stanoviska jsou často brzdou bližší spolupráce. Téměř je zde patrný jakýsi komplex pramenící z nejistoty odvážit se, snažit se rozvíjet nové projekty, zatímco by bylo žádoucí, aby právě tyto instituce, díky jejich nepodmíněnosti trhem, byly prvními promotory těchto velkých projektů, jejichž realizace je podmíněna spoluprací mezi státem a privátním sektorem.

V rámci již mnou zmíněného je však třeba dodat, že hovořit o umění v sobě nese i citový podtext, který vidí galeristu nejen jako obchodníka a osobu investující do umění nejen jako potencionálního spekulátora. My sběratelé víme velmi dobře, kolik adrenalinu vyprodukuje získání uměleckého díla a jaké zklamání s sebou nese konec aukce, na které se vám nepodařilo kýžený předmět získat. Udržet ten magický náboj, který v sobě umění má, živým, je primárním úkolem nás všech protagonistů; institucí, nadací, sběratelů, galeristů, výměnou za ty neopakovatelné pocity absolutního štěstí, které je v našich životech schopna probudit snad jen láska.