Výstava věnována osobě věhlasného malíře a rytce Girolamo Francesco Maria Mazzola, nazývaného též “Parmigianino”, kterou pořádal nadační fond Eleutheria a Správa Pražského hradu, se veřejnosti představila již 17. května 2018 v Letohrádku královny Anny (Belvedér) v překrásných zahradách Pražského hradu a bylo možné ji navštívit do 24. června tohoto roku. Tato expozice pod názvem “Parmigianino. Grafika a kritické ohlasy”, která byla bezesporu jedním z nejvýznamnějších kulturních počinů realizovaných v posledních letech v Praze, představila veřejnosti celkem 68 děl, z nichž je zhruba 21 grafik a rytin Parmigianina a zbývajících 47 rytin jsou dílem vícero autorů, kteří představují kritické ohlasy tvorby Parmigianina (Caraglio, Ugo da Carpi, Antonio da Trento, Bonasone, Brizio, Franciscus van den Steen, Bossi, Toschi a další) a jednu kopii slavného díla Parmigianina “Kupid vyřezávající luk” (originál tohoto obrazu zakoupil císař Rudolf II. pro svoji sbírku), kterou vytvořil Joseph Heintz starší počátkem XVII. století.

Díla pro tuto výstavu zapůjčila celá řada význačných institucí jako jsou Národní galerie města Parma, Státní archív, Palatinská knihovna v Parmě, sbírka umění nadace Franco Maria Ricci, nadační fond Cassa di Risparmio di Parma a také soukromí sběratelé.

Značný důraz byl kladen na didaktickou část výstavy v dvojjazyčném provedení (v italském a českém jazyce), jejímž úkolem bylo nejen vyzdvihnout důležitost tvorby tohoto autora, ale též celého období manýrismu v Itálii a provázanost historických a uměleckých vazeb obou měst v průběhu sedmi staletí.

V rámci projektu vydal nadační fond Eleutheria publikaci pod stejnojmenným názvem “Parmigianino. Grafika a kritické ohlasy”, jejíž obsah se podrobně věnuje vystaveným dílům tohoto manýristického malíře a jeho nástupců.

“Parmigianino v Praze”
Úryvek ze knihy Parmigianino. Grafika a kritické ohlasy

“Parmigianino nepoznal svět, “než plný starostí a protivenství”, informuje nás Vasari, když zaznamenává jeho smrt, 24. srpna 1540. Tak malíř, známý svým jemným a drobným vzezřením, opustil svět po krátkém životě, plném afér a trápení. Shledáme ho pak zpustlého a zarostlého, “špatně vedeného” a “zuboženého a podivného”, pohlceného obsesí, která, jak se zdá, ohrozila podporu vlastní rodinou, zničila jeho finance a vzdálila ho od malířského štětce, až mu nakonec rozrušila tělo a mysl: alchymická praxe.

Asi o půl století později, v jiné části Evropy, Rudolf II. Habsburský spřádá ve své Praze tajná a výjimečná vlákna, jenž mají původ v rozmanitosti jeho zájmů, v jeho fantasmagorických posedlostech a, v neposlední řadě, v jeho složité a obsesivní povaze. Obejme a obsáhne celé město a navždy mu určí jeho charakter, tak jak i my ho známe: Praha tajemná, Praha zlatá, Praha magická, Praha alchymická. Rudolf II., kterého Chatwin zmiňuje jako vzor ukázkového sběratele – ve fanatické sbírce kabinetu kuriozit strýce arcivévody Ferdinanda Tyrolského – je polyglot a vzdělanec, který ale o sobě píše jen velmi málo, rozkolísaný mezi stavy hluboké melancholie a utrpení a okamžiky naprosté extáze, nemluvný: tento Habsburk se izoluje a vytvoří si kolem sebe uzavřený svět, neobyčejný, nekonvenční dvůr, jenž prosperuje díky vladařově despotismu. Povolá si k sobě kouzelníky, umělce, alchymisty a astrology, k nimž se chová způsobem, který bychom dnes považovali jen stěží za regulérní. Rudolf II. je klíčem k pražskému manýrismu, alchymická praxe a výzkum jsou všeprostupující a v tomto hledání, mezi vrcholnými díly mnoha umělců, domnívám se,byl preferovaný Francesco Mazzola.

Parmigianina u této příležitosti shledáme natolik vynikajícím kreslířem, že jeho kresby jsou skutečně “hotová” díla, připravená být srozumitelnou inspirací méně kreativním umělcům a předurčená již v té době k tomu, aby byla prodána nebo darována. Jsou to velmi jemné a precizní práce, z nichž některé byly přirozeně přetlumočeny jako rytiny, dokonalé médium pro propagaci vlastního díla, šířenou samotným umělcem. Některé, nejlepší z nejlepších, byly svěřeny technice leptu, která především umožnila šíření jeho děl, jenž podněcovala vliv na jeho následovníky ve jménu manýrismu a jelikož tato technika vyžadovala použití kyselin, měla opravdovou příchuť alchymie. Jak se zdá “nejschopnější alchymista”. Ať už praktikování takovéto mimořádné vědy vzniklo z důvodu užívání techniky leptu nebo bylo opravdu poháněno Parmigianinovým zájmem, který ho naprosto pohltil, jeho manýristický vývoj byl výjimečný. Stejně jako bláznivé praktiky zmrazit rtuť jsou pozměňováním pravdy a přírody, jejich znovu vynalezením, stejně tak Mazzolův styl je hrou těl, erotických a něžných, ale především chtěným znovu objevením skutečnosti. Když reprezentuje skutečnost je pouze zdánlivá; postavy jsou ladné a půvabné, počínaje tělesnou smyslností až po držení těla, ve hře antiklasicismu a asymetrie, dohnané až k rozbití renesanční rovnováhy.

Nadšení Rudolfa II. pro Parmigianina nemohlo být než spontánní, protože v jeho schopnostech a v jeho představách, myslím si, poznával sám sebe: chce ho a mezi Arcimboldovými fantaziemi a zkoumáním přírodních a umělých zázraků, získává mezi lety 1603 a 1605 “Kupida, který zhotovuje luk”. Na Rudolfově dvoře, kam náleží Joseph Heinz, Bartholomäus Spranger, Hans von Aacken, je dílo viděno, obdivováno a studováno. Heinz starší realizuje velmi rafinovanou kopii; Ian Speckaert absorbuje Parmigianinův styl prostřednictvím jeho přímého vlivu v Bologni, ve Veroně a v Benátkách a zejména Spranger, který dodává sexuální a erotický náboj i dílům s historickými a religiózními náměty, se při své cestě do Říma zastavuje v Parmě, kde spolupracuje na lešení v kostele Santa Maria della Steccata s malířem řečeným Soiaro – nejvíce parmským z cremonských malířů. Až prudká hádka mezi nimi ho odvrátí od spolupráce. Sprangera si tu získají zejména Parmigianinovy panny. Tímto způsobem Mazzolova jedinečnost ovlivní styl celého dvoru, kde se zhruba sedmdesát let od vytvoření Kupida zrodí rudolfínské umění, jenž si osvojí a bude tvořit vskutku ve jménu manýrismu se vším, co k němu patří – intelektuálnost a zasněnost, mrazivost a tajemnost, okázalost, erotičnost i nápaditost – a které reprezentuje poslední projevy manýrismu. Nikoli náhodou, u příležitosti velké výstavy v Parmě v roce 2003, nazvané “Parmigianino a evropský manýrismus”, Sylvia Ferino-Pagden chtěla obrátit pozornost k umělcům na dvoře Rudolfa II. Na výstavě se nachází 5 mimořádných kreseb, celé jeho grafické dílo a práce napodobovatelů a rozmnožovatelů. Mimořádnou událostí je přítomnost zkušebního tisku, pravděpodobně vyrytého v Římě, unikát (sestávající ze 16 leptů), který obsahuje v podstatě polovinu Parmigianinovy grafické tvorby. Jediné plátno, kterým je jedna z kopií citovaných v pramenech, v majetku Sbírky Franco Maria Ricci, “Kupido který zhotovuje luk”. Kupido s nepochybně ženským účesem, s oblými hýžděmi a “měsíční pokožkou”, zahalen pouze do nejednoznačnosti, jenž pro Rudolfa II. a jeho umělce neměla jen význam poselství, ale sílu odpovědi.”

- Giovanni Godi

Výstava se konala pod záštitou pana Miloše Zemana, prezidenta České republiky, Ministerstva kultury ČR, Ministerstva pro kulturu a turistický ruch Italské republiky, Velvyslanectví Italské republiky v Praze, Hl. m. Prahy, Regionu Emilia Romagna, Provincie města Parma, Úřadu města Parma, Městké části Praha 1, Italského kulturního institutu v Praze, Česko-italské obchodní a průmyslové komory v Praze, Univerzity města Parmy a Unie parmských průmyslníků.

Pořadatelé výstavy:
Kancelář prezidenta republiky, Nadační fond Eleutheria, Správa Pražského hradu